Splašený kolotoč v bouřce

Pocit osamění, oddělení od druhých. Jako bych byla z jiné planety. Snažím se zapadnout, cítit se normálně, ale nějak mi to nejde. Zdá se mi to, nebo opravdu vyčnívám? Jako bych stála na jevišti a neustále na mně byl upřen kužel světla. Všichni se dívají. Protože všichni ostatní sedí v hledišti. Jsem tu sama. Jsem jiná. Nemám totiž dítě.

Možná jste to taky prožili. Už vám není dvacet, jste šťastně vdaná, navštěvujete nějaké křesťanské společenství. Všude kolem vás se to hemží dětmi, v kázáních slýcháte o síle modlitby a o tom, jak je žena spasena jako matka. Nějak vám z toho jde hlava kolem. Občas se vám při oznámení křtu či požehnání dítěte udělá nevolno. Máte chuť utéct. Běžet a běžet, daleko ode všech, až padnete vyčerpáním a nebudete moci dále a tlak v plicích a pulzování krve ve spáncích snad na chvíli přehluší ostrou bolest prázdné náruče a otupí osten oné vtíravé, leč nezodpovězené a snad i zakázané otázky: proč?

Jen s obtížemi vysvětlujete přátelům, proč vám občas v přítomnosti dětí není dobře a proč se kamarádkám se zakulacujícím se bříškem raději alespoň nějaký čas vyhýbáte. Ne, nechcete nikoho zranit. Jen vám pohled na šťastné rodiny nastavuje nemilosrdné zrcadlo vlastní neschopnosti počít či donosit dítě.

Slýcháte báječné rady o tom, jak na to nemáte myslet a co vše máte dělat, abyste i vy dosáhla kýženého cíle. Po pravdě řečeno, v lepším případě tyto rady vypouštíte, v horším vám pořádně lezou na nervy.

Také už někdo poukázal na slabost vaší víry a odolnosti ve zkoušce? To bolí, že? Snažíte se vzpamatovat z podobných výroků a zoufale stojíte na kymácejícím se základě vaší víry, že Bůh vás má opravdu stejně rád jako ostatní a že vás skutečně za nic netrestá.

Je to jako bouře. Přihnala se do vašeho života, aniž byste ji čekali a rozhodně jste ji nepřivítali s radostí. Nevíte, kdy se přežene. Pokud se vůbec přežene. Možná si na její přítomnost ve svém životě budete muset prostě zvyknout. Žít každodenní život v blízkosti oslepujících blesků smutku a burácejících hromů otázek. Nikdy netušíte, kde a kdy znova uhodí. Představa, že si možná budete muset na přítomnost bouřky zvyknout, vám připadá nad vaše síly.

Občas už nevíte, který pocit je vlastně ten nejděsivější. Strach? Nejistota? Zklamání? Bolest? Osamělost? Hněv? Zmatek? Nenaplněná touha? Naděje, která bolí? Rozbitý sen? Nevyznáte se ve svých kolísajících emocích, nikdy nevíte, jak zareagujete na sdělení, že někdo jiný bude mít dítě. Nerozumíte sama sobě, bojíte se svých reakcí, bojíte se reakcí okolí. Máte pocit, že jste selhala. Tak nějak zvláštně se stydíte, ale vlastně nedokážete přesně popsat, za co. A zlobíte se. Někdy úplně na všechny. Na sebe předně. A v nejzazším koutku duše možná trošku, trošičku i na Boha. Bojíte se si to přiznat a snažíte se tuto myšlenku zcela vytěsnit, ale stejně tušíte, že tam někde je. Což ještě přispívá k hrozným pocitům sebeodsouzení, které už tak jako tak máte.

Život se vám vymkl z rukou jako splašený kolotoč. Takhle to přece nemělo být! Takhle jste si to přece nenaplánovala! Jak jen z té bláznivé jízdy vystoupit zpátky na pevnou zem, kde se byste se cítila v bezpečí a kde by svět byl zase v pořádku.....ale zastavit nemůžete. Nezbývá vám, než se točit dál a snad zkusit vyslat jedinou zoufalou modlitbu, které jste v současné chvíli schopna: aby vaše víra neselhala, abyste mohla prožít Boží bezpodmínečnou otcovskou lásku a zakusit jistotu, že Bůh má i tuhle situaci pevně ve svých rukách.

A potom, když po modlitbě otevřete oči, možná si všimnete, že na kolotoči nejste sama. Kolem vás se točí lidé, v jejichž očích čtete podobnou bolest a podobné otázky, jako jsou ty vaše. A tak vás napadá, že si možná můžete zpříjemnit čas během jízdy povídáním. Osmělíte se a začínáte rozhovor s nadějí, že jste možná konečně našla někoho, kdo vám porozumí. Kolem vás stále zuří bouřka, avšak vy už ji tolik nevnímáte...

Johana

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2011/2, str. 13 (www.zivotviry.cz).