je autorka knížky Když dítě nepřichází, upřímné výpovědi o bolestném vnitřním prožívání skutečné neplodnosti, o reakci okolí na bezdětnost, sdílení se s blízkými a hledání Boží odpovědi v pochybnostech. Pracuje jako učitelka na Křesťanské střední odborné škole.

Ukázky z knihy:

Konec snu

Jestliže máte své plány a představy, jestliže jste mladí a počítáte s tím, že se váš život bude ubírat určitým směrem a jestliže znamená toto nasměrování něco tak "normálního" a běžného, jako je rodičovství, pak informace o tom, že nebudete mít nikdy vlastní děti, je pro vás zcela jistě šokem. Něčím, co zatemní celou vaši situaci, vizi, veškeré sny o "normálním" životě. Přišla chvíle tvrdé reality, první nebo možná naopak jeden z mnoha již prožitých životních nárazů. Ale tato informace s sebou přináší také úlevnou jistotu po nekonečných vyšetřeních, měsících či létech upínání se k něčemu, co se ne a ne stát skutečností.

Možná, že naopak žádný výsledek v rukou nemáte - nic, co by zdůvodňovalo fakt, že prostě nemůžete počít dítě. Zdá se, že je vše v pořádku, a přesto se nic neděje. Měsíc za měsícem čekáte, doufáte, a stále marně. Nebo snad za sebou máte již řadu bolestných potratů...

V každém případě jsou vám v tento čas společníky nejrůznější pocity. Můžete se cítit zrazeni vlastním tělem, méněcenní, neúplní. Můžete si klást otázku: "Jsem vůbec muž/žena?" Můžete se cítit zrazeni partnerem - tím, který "za to může". Můžete se cítit zrazeni Bohem a uvažovat o tom, zda On tedy skutečně má v rukou vše - i vás, vaše tělo, váš život, vaše dítě. Ta zpráva může otřást vámi, vaším sebevědomím, partnerským vztahem i vírou v dobrého Boha.

Snad se zdráháte uvěřit, snad doufáte v omyl a nové vyjasnění situace. Protože to, co vám lékař sdělil, je příliš tvrdé a hrozí vás zavalit horou otázek po budoucnosti, po řešení, po nutnosti přehodnotit celý svůj život, svou představu o něm. Snad se stůj co stůj bráníte uvěřit, že by se na vaší situaci již nic nezměnilo, že by všechny naděje byly marné. Možná vás napadá, že přece tolik neplodných žen z Bible nakonec otěhotnělo. Máte pocit samoty, opuštěnosti, vyčleněnosti ze společnosti těch šťastných, těch "normálních".

A kdo vám porozumí? Kdo pochopí, co prožíváte? Kdo dohlédne tam, kam až teď budete muset hledět vy? Jak vyjádřit svoji bolest? A lze vůbec sdělit něco ze svých pocitů? Lze vůbec vyslovit to, za co se vy sami stydíte? Lze vyslovit, jak se cítíte poníženi? A taky proč? A koho to zajímá?

Snad kromě lítosti, sebelítosti, smutku a bolesti prožíváte i vztek. I bez této zprávy toho už bylo dost! Měsíc po měsíci jste doufali a znovu a znovu oplakávali, že zas doufáte marně. Teď je marnost stvrzená. Co dál? Nebo možná doufáte stále, ale zatím bezúspěšně. Půjde to takhle donekonečna?

Pojďme se společně vydat na cestu, po níž někteří z nás jdou, a kterou někteří již prošli. Pojďme se společně ptát, pojďme společně hovořit o tom, co prožíváme, pojďme společně pojmenovat své pocity. Vydejme se spolu najít odvahu podívat se jim do tváře - podívat se do tváře bolesti, strachu, zlobě, prázdnotě...

O bolesti

Netroufám si o bolesti příliš hovořit. Důvod, proč ji tedy vůbec zmiňuji, je prostý: je nutné se k ní přiznat. Vyslovit, že existuje, uvědomit si, že mám právo ji cítit. Že mám na bolest právo i tehdy, je-li jejím důvodem neplodnost. Protože si často mohu říkat, že jde "jen" o neplodnost. Vždyť i velké ženy Starého zákona se trápily nad prázdnotou svého lůna, proč bychom si to tedy nemohli dovolit my? Ráchel žárlila na svoji sestru, která rodila jednoho syna za druhým, a v bolesti naléhala na svého muže: "Dej mi syny! Nedáš-li, umřu." (Gen 30,1) Co asi říkala Chana Hospodinu, když ji viděl Élí? V První Samuelově knize 1,10 čteme: "...v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala." Ale nejen ženy "úpěly" k Hospodinu. Co se ukrývalo za Abrahamovými slovy: "Ach, Hospodine, nedopřáls mi potomka." (Gen 15,3)? Ti všichni se nebáli nechat svoji bolest promluvit. Myslím, že právě od nich bychom se mohli učit upřímnosti před Bohem.

Fakt, že bolest odmítnu, odvrhnu, neznamená, že přestane existovat. Věřím, že přijetí bolesti není rezignace, ale přiznání se k něčemu, co teď, v tento čas, z těchto důvodů ke mně nějak patří. Vědomí, že nikdy nebudu mít vlastní dítě mě bolí a svírá mi srdce. Je to tak. Potřebujeme prožít svoji bolest, vědět o ní. Potřebujeme si prožít svůj čas truchlení. Nikdo neumřel, nikoho jsme neztratili, ale také se nikdo nenarodil. Nebo snad lépe - nenarodil se NĚKDO, po jehož příchodu a další přítomnosti ve svém životě jsme toužili. Doba našeho nářku je nesmírně důležitá: nemůžeme ji přeskočit, vynechat, odvrhnout jako něco, co se k nám, k naší důstojnosti, nehodí. Nemůžeme si dovolit ji odmítnout jako cosi, co nám kazí image, obraz, který jsme si sami o sobě udělali.

Přijmout svoji bolest znamená přijmout i jistou část sebe samých. Tu část, která je bolestí ovlivňována, i když třeba ne vždy přesně podle našich představ. Bolest a její prožívání, naše reakce na ni v nás často odhalují skryté vrstvy, které se nám jindy daří maskovat nebo o kterých ani nevíme: sobectví, strach, lpění na věcech či vztazích, hněv, sklon k agresivitě, nepřijetí. Setkání s bolestí tedy není těžké jen pro bolest samotnou, ale i kvůli novému poznání sebe samého. Velmi snadno se nám proto může stát, že budeme bolest stůj co stůj popírat. Zuby nehty se budeme bránit přiznat sobě i svému okolí vlastní slabost, budeme se lekat všeho, co ukrýváme pod svojí více či méně sebejistou tváří.

Ale nejsme jen bolest, jsme mnohem víc. Právě v době temnoty je nesmírně důležité opřít se o pravdu, kterou nám říká Bůh. Nesmíme natrvalo podlehnout pokušení topit se ve své bolesti. Nesmíme dovolit, aby nám bolest a sebelítost navždy určovaly život. Potřebujeme najít svoji cestu v nové situaci, ne zůstat na místě...

Čekání na zázrak

Ráda bych připomněla ještě další věc: jako "správní křesťané" se v situaci, o níž je v této knize řeč, modlíme. Zatím jsem mluvila o hledání řešení, ale ne o proměnění situace skrze vyslyšení modliteb nebo, chcete-li, skrze zázrak.

V Bibli bychom nalezli celou řadu textů o přímluvné modlitbě a o vyslyšení proseb. Textů, kterým často nerozumíme, protože se nám stává, že se modlíme, ale "nic se neděje". Co tedy s tím?

V první řadě je třeba si uvědomit, že už samotný náš nářek je skutečnou modlitbou, přednášíme-li jej Bohu v upřímnosti. Znovu vzpomeňme na Jóba i na všechny ostatní trpící, o nichž byla řeč. Náš pláč ještě nemusí mít formu prosby, ale je rozhodně způsobem, jak svoji situaci začleňujeme do našeho vztahu k Bohu.

Opět nabízím svoji zkušenost.

Zmiňovala jsem se již o tom, že jsme spolu s mužem "hledali cestu"z naší situace, tedy ptali se Hospodina, kudy dál - modlili se. Po určitou dobu jsme se skutečně modlili za uzdravení, za zázrak. Hovořili jsme s řadou zkušených lidí o tom, "jak na to". Mnoho bratří a sester se modlilo spolu s námi. Avšak nic viditelného se nedělo a v tomto smyslu také dodnes neděje. Dostali jsme řadu proroctví, modlili se novénu. Nic.

Pokusím se na tento beznadějný stav pohlédnout tak, jak jej vnímám dnes. Celé období modliteb bylo pro nás oba velmi užitečné. Dověděli jsme se, že ten, který nejvíc miluje, je také tím "nejkvalifikovanějším" přímluvcem. Vždyť přece také Pán Ježíš, ten který skutečně miluje nejvíce, "je na pravici Boží a přimlouvá se za nás" (Ř 8,34). Manželé by tedy měli být v první řadě těmi, kteří se za sebe navzájem modlí. Z řady proroctví, která nám byla dána, se mi okamžitě živě vybaví několik, která jsem si hbitě "přeložila" asi takto: budeme mít dítě! Pak jsem byla velmi zklamána. Totéž platí o slovech Písma. Myslím, že jsem ve všem prostě chtěla nacházet naději, a tak jsem ji "nacházela". Dnes musím říct o některých konkrétních slovech, že byla naplněna. Ale jinak, než jsem si já tenkrát představovala a přála. Jejich naplnění pro mne ovšem dnes není zklamáním, ale velkou radostí.

Když jsem kdysi během našeho pobytu v anglicky hovořící komunitě těžce zápasila s angličtinou, sestra Esther mě neúnavně přesvědčovala o tom, že to, co je pro mne v první řadě důležité, je, že Bůh mluví česky. Použiji tedy jejího příkladu: Řekla bych, že ačkoli Bůh k nám skutečně "hovoří česky", tedy nám srozumitelným jazykem, někdy má jeho čeština jiný význam než ta naše. Jinak řečeno, my jeho slovům přikládáme jiný smysl.

Věřím, že Bůh může vyslyšet prosby tak, že se skutečně stane přesně to, oč prosíme. "To" v naší češtině, nejen v té Boží. V našem případě se tak nestalo a my jsme se tímto konkrétním způsobem přestali modlit. Přesto věřím, že naše prosby byly vyslyšeny onou Boží češtinou. Období čekání na zázrak bylo těžké, protože zázrak nepřicházel. Nakonec přišel v podobě naší krásné adoptované Terezky spolu s celkovou proměnou nás samých. Byl to ale úplně jiný zázrak, než jsme čekali. Nicméně skutečný zázrak.

Další kapitoly z knížky naleznete: