I Bůh se na Golgotě stal „bezdětným“

Jsou věci, o kterých bych ještě před nějakou dobou nedokázala psát ani hovořit. Rány byly příliš hluboké a bolestivé. Příliš mnoho otázek bylo nezodpovězeno a pocit osamocenosti sílil s každou další myšlenkou na náš problém. Ano, jsme s manželem bezdětní.


Jako každý mladý pár jsme i my po svatbě věřili, že nám Pán Bůh požehná a dá nám děti. Vždyť tak je to přece normální. S bezdětností nikdo dopředu nepočítá, nejde se na ni připravit.


Čas ale ubíhal a s ním se pomalu začala vkrádat do naší mysli neodbytná myšlenka, že něco není v pořádku. Asi jako každý, ani my jsme si ještě v té chvíli nechtěli připustit, že by se nás „to“ mohlo týkat. Zvláště poté, co naše chmurné úvahy nečekaně přerušila radostná zpráva o našem prvním těhotenství. Bohužel se poměrně brzy vyskytly problémy a nastal velmi komplikovaný potrat, v nemocnici jsem strávila měsíc a celkem podstoupila čtyři operace. To jsme ještě s manželem netušili, že to horší nás teprve čeká.


Má další čtyři těhotenství skončila obdobně, často provázena vážnými komplikacemi, u čtvrtého potratu jsem se ocitla v ohrožení života, a jelikož se situace opakovala i při pátém potratu, rozhodli lékaři, že riziko je příliš vysoké, a tak naděje na vlastní miminko navždy ukončili.


Nyní se to pro nás stalo krutou skutečností, se kterou jsme se potřebovali vyrovnat. Společně i každý sám. Dnes už vím, kolik párů takovou situaci neunese a jejich manželství se rozpadne nebo žijí do smrti s výčitkami a odcizením. Proto budu Pánu Bohu navždy vděčná za to, že nás naše situace s manželem sblížila a náš vztah upevnila. Hranice dělící manžele od propasti zoufalství a beznaděje je velmi velmi tenká a vůbec není naše zásluha, že zůstaneme stát „na skále“, kterou je pro nás křesťany Kristus. Bolest, kterou si bezdětný pár prochází, může být opravdu velká a těm, kteří jí zůstanou ušetřeni, asi těžko představitelná. Nejlépe je, když na ni bezdětní manželé nezůstanou sami. My jsme ovšem takové štěstí neměli – a bojím se, že podobně je na tom mnoho dalších párů.


Dnes už vám svůj příběh napsat dokážu. A to i díky nedávné zkušenosti, kterou jsem s Bohem prožila. Stalo se to na nedělním shromáždění. Byl to zrovna jeden z těch dnů, kdy jsem naši situaci vnímala citlivěji. Během chval jsem své pocity vylíčila Bohu, tak jak jsem zvyklá. Nyní ale s tím rozdílem, že jsem v srdci téměř okamžitě vnímala Jeho odpověď. Bůh mi začal jemně a citlivě – jak to umí jen on – ukazovat, že je Otec, který denně ztrácí tisíce svých dětí, které jdou do zahynutí. Ukázal mi nesmírnou bolest svého srdce, kterou prožívá nad každým ztraceným životem, ukázal mi bezbřehou lásku, kterou miluje každé své dítě, ať to, které zůstane doma, nebo to marnotratné, které bloudí ve světě. Připomněl mi moji dávnou prosbu, kdy jsem ho žádala o srdce, které bude podobné tomu Jeho. Otevřel mi oči, takže jsem začala chápat, jak může každou situaci proměnit, aby „nám pomáhala k dobrému“ (Ř 8,28). Najednou jsem byla schopná svých pět ztracených dětí vidět z jiného úhlu pohledu. Vím, že své srdce nemohu srovnávat s Božím, ale také vím, že má bolest mi pomohla víc pochopit tu Jeho, že mohu a vždy již budu vnímat soucit se ztracenými novým způsobem. Vím také, že On mé bolesti dobře rozumí, protože ji prožívá stejně. A to nás úžasně sblížilo.


Díky popsané zkušenosti jsem byla schopná udělat ještě něco, co je pro mnoho bezdětných párů tak těžké: Odpustila jsem sama sobě a přestala jsem se zlobit na Boha a svou situaci mu vyčítat. Tomu se totiž nikdo z bezdětných nevyhne, ať už si to přizná nebo ne. Za tisíci otázkami: „Proč já?“ „Co jsme udělali špatně?“ nebo „Trestá nás Bůh?“ je totiž vždy skryta výčitka vůči Pánu Bohu. Můžeme si ale uvědomit, že Bůh není naším nepřítelem. Naopak je tím, kdo nám rozumí nejlépe, protože prožíval stejný zármutek. Vždyť přece na kříži přišel o svého jediného syna.


Jsou údolí, kterým se vyhnout nemůžeme. Existuje ale i hluboké tajemství ukryté v Písmu, které objevíme pouze na konci tohoto údolí. Jinou cestou se k němu nedostaneme. To tajemství spočívá v onom „zemřít sám sobě“, aby ve mně mohl žít Kristus. Zřejmě nebudu nikdy znát odpověď na otázku, proč s manželem nemůžeme mít děti. Ale už mě to netrápí. Povede-li toto naše údolí k odhalení vzácného tajemství evangelia v našem životě – totiž k tomu, abychom „se menšili, aby on mohl růst“ (J 3,30), pak jsme našli daleko vzácnější perlu, než je štěstí pozemského života.


I když vím, že bolest z toho, že pravděpodobně nikdy nebudeme mít vlastní děti, se nedá ničím přehlušit, jsem Bohu vděčná za skutečnost, že ji ani nemusím popírat. Bůh se s námi také chce podělit o svou bolest nad ztracenými dětmi, chce dokonce, abychom ji s ním sdíleli. Vnímám jako výsadu, že té Jeho bolesti dnes rozumím o něco lépe.


M. K.

Bezdětnost

Nabídka křesťanské podpory pro ty, kteří se vyrovnávají
s bezdětností nebo ztrátou nenarozeného dítěte.

© Matyáš Hájek - www. designhajek.cz  

Administrace

Sáčky do vysavače Penzion Brno