Umělé oplodnění pohledem MUDr. M. Munzarové

Při umělém oplodnění dochází k zabíjení říká odbornice na lékařskou etiku MUDr. Marta Munzarová

Mnoho bezdětných párů uvažuje o tom, zda mají svů problém řešit pomocí asistované reprodukce. Při bližším prozkoumání používaných metod a postupů běžných v našich zemích se však ukazuje, že tato cesta je plná skrytých etických dilemat...

V diskusích o umělém oplodnění se občas ozývá slovní spojení „právo na dítě“. Co si o tomto termínu myslíte?

Plně si uvědomuji bolest, úzkost, smutek a beznaděj lidí, kteří nemohou mít děťátko. Nechci nijak snižovat jejich trápení, ale myslím si, že nemůžeme nazývat „právem“ vše, co bychom si přáli nebo co je naším zájmem. Podobně nemohu říci, že mám „právo na manžela“. Lze ostatně zpochybnit i pojem „mít dítě“ – jiného člověka samozřejmě nemůžeme vlastnit, to je jen obraz. Dítě je samostatný člověk, kterému máme pomáhat, aby se blížil k obrazu Božímu, k němuž je stvořen.

Skutečná práva jsou však práva nenarozeného dítěte. Tímto právem by mělo být narodit se do kompletní rodiny, v níž bude s láskou přijato a vychováváno – tedy, aby mělo matku a otce žijící v trvalém svazku. Děti by měly mít právo vědět, kdo jsou jeho rodiče, jaký je jejich genetický původ. To patří k osobnímu rozvoji a k jejich vlastnímu vnímání biologické a právní identity. Pokud dochází k dárcovství spermatu či vajíčka nebo pokud dítě donosí „náhradní matka“, není možné ho uchránit nejrůznějších komplikací v tom, jak vnímá svou identitu.

Měli bychom mít na paměti, že ze všech zúčastněných je dítě tou nejdůležitější osobou. Vše od samého počátku by mělo být podřízeno jeho zájmu a jeho blahu. I ten malinký „chomáček buněk“, které přenášíme ze zkumavky do dělohy, je neopakovatelnou lidskou bytostí, která se liší od otce i od matky.

Ale považuje medicína tento „chomáček buněk“ za lidskou bytost?

V ničím neovlivněném vědeckém myšlení v souladu se zdravým rozumem by bylo nutno přiznat i embryím status (počátečního stadia) člověka a přiznat, že za příznivých podmínek může jejich vývoj pokračovat, a to nejen ke zdravému novorozenci, ale i k dítěti, mladíkovi nebo dívce v rozkětu sil, k člověku dospělému i k člověku umírajícímu – to je kontinuum. I zárodek „in vitro“ by měl v našich očích vzbuzovat bázeň a úctu. Ne proto, že má nějaká práva nebo nároky – nemá vnímavost, nemá rozum, nemá vůli – ale proto, čím je teď i v budoucnosti.

Jaký je váš osobní postoj k asistované reprodukci?

Možnost umělého oplodnění exisuje od roku 1978, u nás se začalo provádět někdy počátkem osmdesátých let. Než jsem do věci více pronikla nevěděla jsem, že je v ní tolik problémů, ale postupem doby a díky svým lékařským zkušenostem i z pohledu lékařské etiky jsem už velmi opatrná a spíše upozorňuji na těžkosti.

Dovolím si v této souvislosti také ocitovat římskokatolický dokument „Dignitas personae – O některých otázkách bioetiky“. Jeho autoři tvrdí, že „počátek lidského života má své autentické místo v manželství a rodině a je zplozen úkonem, kterým se vyjadřuje vzájemná láska mezi mužem a ženou“. Když tedy jdeme do jakéhosi mrazáku, do Petriho misek a pipet a když nemůžeme zaručit osudy vzniklého dítěte, je to narušení intimity manželského svazku.

V čem vidíte konkrétní etické problémy?

Oocyt oplodněný „in vivo“ (v těle ženy) má přirozené podmínky k tomu, aby se postupně vyvíjel až v živé novorozeně. Dělící se zárodek „in vitro“ (ve zkumavce) je odkázán na to, co s ním jeho „tvůrci“ udělají. Jejich původním záměrem jistě bylo nahradit pouze ten první úsek řešení neštěstí bezdětných lidí umělou fází a pak věcem dopřát přirozený vývoj, ale osudy těchto zárodků ani zdaleka nejsou vždy tak šťastné. Buď jsou tyto zárodky zničeny už in vitro, nezdají-li se úplně schopné nebo jsou-li nadbytečné, nebo se použijí k různým pokusům, např.. za účelem výzkumu léčby kmenovými buňkami (ta je mimochodem velmi přeceňována, málem by se zdálo, že její pomocí lze vyléčit téměř všechny nemoci). Další zárodky jsou zničeny ale i tehdy, pokud dojde k vícečetnému těhotenství, tj. pokud byl celý proces „nadměrně úspěšný“.

Můžete vysvětlit, co je tím míněno?

Centra asistované reprodukce se snaží dávat do těla ženy embryí více, aby byla větší šance na úspěch. Např. v Německu je tento postup omezen – lze oplodnit pouze dvě vajíčka „pro účel okamžitého přenosu do dělohy“. V jiných zemích (i u nás) se ženě po hormonální přípravě odebere vajicek mnohem vice, oplodni se a některá se vsunou do těla ženy, některá se zmrazí pro případné další využití. Dochází tak k mnohočetným těhotenstvím, a pokud matka nechce donosit všechny zárodky, které se „ujmou“, provádí se pak tzv. „redukce těhotenství“. Zde jde o zástupný termín, protože ve skutečnosti jde o umělý potrat. Lékaři se tedy schovávají sami před sebou, před skutečným problémem.

Jak tedy tento proces probíhá?

Vyprávěli mi o tom mladí lékaři, když jsem postgraduální studenty vyučovala etiku – jeden byl z nějakého centra asistované reprodukce, další z gynekologie... Postup je takový, že pod ultrazvukem jsou pozorovány např. čtyři, tři nebo dva plody a ten, kdo to dělá, si musí vytipovat bijící srdíčko jednoho plodu, do něhož injekční jehlou vstříkne chlorid draselný (KCl) a musí pozorovat, jestli srdíčko přestane bít. Většinou přestane bít brzo, ale stane se, že se proces musí třeba po dvanácti hodinách opakovat, protože srdíčko bije pořád.

A ten mladý člověk po promoci, který mi to vyprávěl, popisoval, jak to staří gynekologové vůbec nechtějí dělat a nechávají to studentům a mladým lékařům. A že když to měl dělat poprvé, šel jako na popravu a pak několik nocí nespal. Když ho ale nutili to dělat víckrát, tak už si zvykl. A mě se ptal, jestli je to dobře, že si zvykl. Co jsem mu měla odpovědět? Nedělejte to, utečte, dejte se na psychiatrii?

Před podobná dilemata by byli stavěni lékaři i v případě, že by byla uzákoněna eutanazie. Já tvrdím, že když někdo lže, stane se lhářem. A když někdo zabíjí své pacienty, byť na jejich žádost (což je pochybné, protože ten pacient je v úzkostech atd.), tak si zvykne na zabíjení a vede to k rozkladu jeho osobnosti a jeho integrity. Pak už by si nikdo nemohl být jistý, jestli ze špitálu odejde po svých, nebo ho vynesou.

Zmínila jste také pokusy na „přebytečných embryích“...

Rada Evropy vypracovala v roce 1997 Úmluvu o ochraně lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (tzv. bioetickou konvenci Rady Evropy). Když se pracovalo na jejím textu, opakovaně jsem se účastnila jednání ve Štrasburku, takže o tom mám jasný přehled a představu. Právě otázka, zda je možno provádět na embryích „in vitro“ nějaký výzkum, vzbudila největší diskusi. Od toho se velmi distancovali Němci, jelikož mají zkušenosti s nacismem, s pokusy na lidech v koncentračních táborech, a tak vědí, že není vhodno vstupovat na kluzký svah, protože se neví, kde to pak skončí. Konečná formulace obsahuje doporučení, že „pokud zákon povoluje výzkum na embryích, musí zajistit odpovídající ochranu embrya“ (ale o jakou ochranu embrya jde, když dochází k jeho zničení?), a zadruhé, „vytváření embryí pro výzkumné účely je zakázáno“.

Předem se tedy počítá s „využitím“ embryí z umělého oplodnění?

Při asistované reprodukci nikdy nemáte jistotu, že to dobře dopadne. Dříve to byla asi třetina, dnes možná polovina případů. A podle českých zákonů i dárce spermatu podepisuje, že souhlasí mj. i se „získáním kmenových buněk z nadbytečného embrya, které vzniklo z jeho zárodečné buňky, k výzkumu“ (zákon č. 227/2006 Sb.). Ten malý, vytoužený človíček je tedy buď zabit, když se jich v děloze zahnízdí více, nebo je degradován na biologický výzkumný materiál.

Je v České republice možné podstoupit asistovanou reprodukci tak, aby potenciální rodiče měli jistotu, že při tom nedošlo k zabití počatých embryí?

V zásadě by to tak snad mělo být možné (např. při jednoznačném postupu dle uvedeného německého modelu), nejsem si však jistá, zda to lze u nás vždy zaručit. Záleží vždy na kvalitě svědomí všech zúčastněných.

Prof. MUDr. Marta Munzarová, CSc., je jednou ze zakladatelských osobností české lékařské etiky. Dlouhodobě se zabývá otázkami práv pacientů, lidské důstojnosti a hodnoty lidského života; je autorkou mnoha publikací v této oblasti. V roce 1992 založila a do roku 2006 vedla Ústav etiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Byla také členkou Etické komise Ministerstva zdravotnictví ČR, výboru Společnosti lékařské etiky České lékařské společnosti J. E. Purkyně a předsedkyní Etické komise tamtéž. O etických dilematech asistované reprodukce přednášela mj. i 16. 10. 2010 na konferenci ČEA o bezdětnosti v Brně.

Je římskokatolického vyznání.

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2011/2, str. 14 (www.zivotviry.cz).